Zpověď

15. ledna 2009 v 15:05 | Lilly |  Jednorázovky
Toto téma jsem si vybrala na literární soutěž, tak doufám, že to je alespoň trošku dobré.



ŽIVOT JE HRA, HRA NENÍ ŽIVOT
ZPOVĚĎ
Začalo to jako hra. Sešla jsem se s kamarády, bavili jsme se, popíjeli a všechno bylo jako obvykle až do doby, kdy mi kamarád nabídl takovou malou pilulku. Řekl jen: " Klidně to zkus, nemáš se čeho bát, nic ti to neudělá." A já mu věřila, říkala jsem si, že to bude asi jen extáze, a že na poprvé mi to nic neudělá. Nezačnu být přece závislá z jedné tabletky. Tak jsem ji polkla a cítila jsem se naprosto skvěle. Zažila jsem pocit, který mě naplňoval. Byla jsem ve světě, který pro mě byl neznámý, ale moc se mi líbil. Sama sebe jsem se později ptala, jestli to byla jen extáze, jestli může vyvolat takový pocit. Moc jsem o drogách nevěděla, tak jsem si říkala, že je to normální. A můj život běžel dál.
Vše bylo v normálu, teda jak se to vezme. Rodiče se hádali vždy, ale tento měsíc byly hádky ještě drsnější. Nevím, tedy jestli se to dá takto říci, ale mě to tak přišlo. Hádky pokračovaly pořád a pořád. Až nakonec přišel rozvod. Říkala jsem si, že to asi tak bude lepší pro nás všechny, pro mou mámu a tátu a taky hlavně pro mou malou sestřičku. Přišlo mi, že ona to nesla nejhůř. Vždycky se schovala pod postel, když po sobě rodiče začali křičet. Ale já nemohla. Byla jsem už přece velká holka, musela jsem se postarat o všechno. Nevím, co si mysleli. Že na mě můžou předat část svých povinností? Že se ze mne najednou stane dospělá? Cožpak neviděli, že mě to taky ničí? Ale já, nemohla jsem to na sobě dát znát, už kvůli mé sestře. Snažila jsem se, ale ono už to nešlo. Všechno se bortilo. Nevěděla jsem, co už mám dělat. Škola se mně nedařila, na rodiče jsem se spolehnout nemohla. A pak jsem dostala nápad, co takhle si udělat výlet do jiného světa kde je vše skvělé a bezstarostné?
Jednou večer jsem se opět sešla s kamarády. Pohodlně jsem se usadila a očima jsem začala pátrat po kamarádovi. Když jsem ho už konečně našla, zvedla jsem se, ale pak mě najednou něco zarazilo. Nevěděla jsem, co to bylo a tak jsem si zase sedla. Chvíli jsem se rozmýšlela a srovnávala jsem si všechno v hlavě. A pak jsem se rázným, rychlým krokem vydala přímo za ním. A tím jsem si zajistila svůj nový život.

Když jsem za kamarádem přišla poprvé a řekla jsem mu, jestli by mi nemohl dát, to co předtím, tu pilulku, rozesmál se. Opravdu moc, viděla jsem v jeho očích pobavenost, ale taky pohrdání. Nevím, jestli pohrdal mnou nebo tím, že jsem neměla o ničem ponětí nebo snad tím, že jsem se snížila na jejich úroveň? Nevím, ale pamatuji si, co mi řekl. Řekl: " Jestli chceš něco pořádného zažít, tak to potřebuješ úplně něco jiného." Podívala jsem se na něj nechápavě a on jen protočil oči. Poslouchej: " Už jsi snad někdy slyšela o heroinu ne?" Já se na něj podívala a jen přikývla. Mluvil dál, něco o tom, že pokud chci opravdu něco zažít, tak to je to pravé a že mi dá dokonce první dávku zadarmo. Moc si z toho nepamatuji. Jen vím, že jsem chvíli vzdorovala, ale pak jsem si vzpomněla na rodiče a na školu a už to šlo rychle. Předvedl mně, jak se to dělá, a já poprvé v životě šňupala heroin. Zážitek byl velice působivý, ale to probuzení bylo kruté, začala jsem si uvědomovat, že toto nechci a tak jsem rozhodla, že už to víckrát nezkusím. Ne kvůli někomu, ale kvůli sobě, protože já tohle to nechci. Asi měsíc jsem to dodržela, ale jak rodiče donutili sestru vypovídat u soudu ohledně opatrovnictví, už jsem to nezvládla a sama jsem kamaráda vyhledala. Věděla jsem, že zadarmo už to teď nebude, a proto jsem si sebou vzala své úspory a vyšla vstříc osudu.
A tak to pokračovalo. Ze začátku se to dalo zvládnout, ale postupem času se to zhoršovalo. Jak jistě víte, na heroinu může být závislost psychosomatická. Tudíž psychická i fyzická. A ač jsem si to nepřipouštěla, já ji začínala mít. Potřebovala jsem dávku, neměla jsem už peníze, tak jsem se musela uchýlit k braní peněz rodičům. Vím, je to odporné, sama jsem to cítila, ale ta touha po další dávce byla silnější než já. Už jsem svůj život nedržela ve svých rukou. A to byl ten nejhorší pocit ze všech. A čím dál tím víc, jsem si to uvědomovala, tím víc jsem prahla po další dávce. Na internetu jsem si našla, že heroin se dá dokonce
i píchat. A tak jsem se rozhodla. Já to chci rovnou do žíly, ne já nechci, já potřebuji. A tím to začala moje druhá etapa v braní drog. Už jsem si to píchala rovnou. Na školu už jsem neměla ani pomyšlení. Přestala jsem tam úplně chodit. Přišlo mi to zbytečné a rodiče, ti nic nepostřehli. Zajímali se jen o sebe. Jak já je nenáviděla. Asi jsem je obviňovala, že mi včas nepomohli, proč mi v tom nezabránili v čas?
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že můj život nemá smysl. Teda já v něm žádný smysl neviděla. Na nějaké přednášce o drogách jsem slyšela, že když si chce dát člověk poslední dávku, nazve to zlatá žíla. A já se pro ni rozhodla. Sehnala jsem, co největší obnos peněz, abych měla na co nejsilnější dávku. A šla jsem si pro ni. Chtěla jsem si to vychutnat, ale to se mi nepovedlo. Sedla jsem si a všechno jsem si připravila
a pomalu jsem si to vpichovala, a když už jsem byla skoro u konce, tak se ozvala z velké dálky policejní siréna. Pomalu jsem omdlívala a poslední, co jsem viděla, byli policejní strážnici. Probrala jsem se až v nemocnici, kde mi vypumpovali žaludek. Všichni kolem mě chodili a dívali se na mě, tak opovržlivě, že jsem si připadala opravdu odporně. Hnusila jsem se sama sobě.
Později jsem se dozvěděla, že rodičům volala třídní učitelka a tak to všechno prasklo. Zavolali na policii
a začali mě hledat. Takže se o mě báli. To jediné mě uspokojovalo, cítili strach jako já. Aspoň na malou chvíli. Poté, když se rozhodovalo, co se mnou bude, vydobyli si právo, že ihned nastoupím do protidrogové léčebny.
A tak jsem tady a píšu svoji zpověď. Je to divný pocit psát vše zpětně. Nevím, co si mám o tom, co jsem zažila myslet. Na jednu stranu toho lituji, ale na druhou stranu mi to moc dalo. Zkusím si z toho vzít něco do života, toto říká můj psycholog. Tvrdí, že se nad tím musím zamyslet a tak to dělám. Co mě v životě drží nad vodou je moje sestra. Moc mi pomáhá, i když o tom neví. Její nevinnost je přímo okouzlující.
A ještě poslední věc, na kterou jsem přišla. Ze začátku byl život hra, ale teď vím, že hra není život. Přestávám hrát a začínám žít.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 NiCooLk@ NiCooLk@ | Web | 17. ledna 2009 v 18:03 | Reagovat

Hezký :))

2 ClaireM ClaireM | Web | 23. února 2009 v 19:06 | Reagovat

Krásný.

3 Tez Tez | Web | 8. srpna 2009 v 19:14 | Reagovat

No páni...ze začátku mi to hodne pripomelo Memento od Johna...ale bylo to doopravdy...skvele. Moc se ti to povedlo sepsat...

4 Lilien Evansová Lilien Evansová | E-mail | Web | 9. března 2011 v 18:02 | Reagovat

Wow :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama