Hřbitov

6. července 2009 v 19:21 | chantal |  Jednorázovky

Zdravím! Už pár dní máme léto a já si ho užívám Možná vám tohle teď příjde mírně
depkoidní, ale já za to nemůžu. Nevím, proč mě to napadlo zrovna teď, když mám jedno z lepších období... Jinak kapitolka k MRJVNM už je napsaná a za pár dní se tu objeví
Mějte se...
Chantal



Slunce se snažilo najít skulinu mezi temnými mraky, ale nepodařilo se. Listí dopadalo na zem s čím dál větší intenzitou. Jejich barevná různorodost by na jiném místě působila vesele a bezstarostně, ale zde tomu tak nebylo. Tady spadané listí jen umocňovalo pomíjivost veškerého bytí.
Vítr se s chutí proháněl krajinou. Dorazil až k ní, ale ona na to nedbala. Nevnímala ani to, že jí s klučičím rošťáctvím rozcuchal jindy skvěle upravené vlasy.
Byla tu sama. Za tu dobu co sem chodí, jen málokdy někoho potkala. Proč tady trávila tolik času? Sama netušila. Tahle otázka jí ale zaplňovala mysl častěji než jí bylo milé. Klečela před náhrobním kamenem a čekala. Čekala na co? Nevěděla. Každá její návštěva byla tak jiná...
Někdy chladnému mramoru vyprávěla o celém svém životě i životech svých blízkých, jindy nevěděla co říct a hledala slova. Možná, že je blázen. Možná, že konečně, po tom všem co prožila, přišla o rozum. Ale to je jedno. Už nemá nikoho, koho by její ztráta zdravého rozumu měla trápit. Zřejmě proto hledala útěchu tady. Tady ji nikdo nesoudil, nekontroloval. Tady byla svá. Byla morbidní a uvědomovala si to. Vždyť je to jedno. Už od malička byla jiná než ostatní, ale nikdo si její jedinečnosti příliš nevšímal. Byla jen loutka, která směla dělat jen to, co se do ní očekávalo. Během let si několikrát kladla otázku, proč nikoho nezajímá, že ona chce něco jiného.
Nikdy nedostala jednoznačnou odpověď...
A stejné je to i tady.
Nikdy nedostane odpověď.
Ale tady ji to tolik netrápilo... Byla mezi svými. Proč se k nim ještě nepřipojila? A byla to odměna nebo trest?
Nechtěla nad tím uvažovat, ale co jiného jí zbývalo? Dny byly tak dlouhé a ona... byla sama. Odměna nebo trest? Asi na to nikdy nepříjde. Stejně jako nikdy nevysvětlí, proč její rty při odchodu zdobí jemný úsměv.
Slunce si skulinu přece jen našlo a obezřetně svítilo na řady náhrobních kamenů... Vítr pomalu utichal...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 NiCoOlk@ NiCoOlk@ | Web | 12. července 2009 v 10:59 | Reagovat

je to nádherný... přišlo mi to jako Hermiona která stratila oba.. ale newim mno.. Krása :))

2 Lajheril Lajheril | Web | 22. července 2009 v 23:30 | Reagovat

Bylo to krásné. Hlavně jsem si všímala té krásy slova. Úžasný a dokonalý zážitek. Dík za to, že si mi ho umožnila. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama